můj příběh od koní....
Už jako malá holka jsem milovala zvířata a to bez vyjímky všechny...!
Jsem z menší vesnice,kde nás bylo fakt jen pár děcek v mim věku (hlavně holky),ale za to jsme byli docela dobrá parta.V naší vesnici byl pán,který měl koně-plemene Shagya arab,kobylky Šaginu a Saigu, a má rád děti,tak nás tam nechal chodit a mi se mu starali o koně.Kydali jsme hnůj,hřebelcovali koně a když nebyla práce,zlobili jsme "strejdika"-jak jsme mu říkali,často jsme jezdili v ohradě bez sedla,nebo když jsme je vodili na pastvu,která byla přes celou vesnici tak jsme se mohli vozit.A občas (fakt málo) nás bral na vyjíždky do přírody,tak nějak jsme se střídaly,no...!
Pak se mu narodili hříbátka,Šagině se narodila Salma a Saize se narodil stas,já se starala o malého hřebečka Afáska, ale protože ten pán má koně jen na mazlíky,nikoliv na nějaké souteže,závody,rozsáhlí chov a podobně….,a má jen kobylky,tak si Afase nemohl nechat...Což byla rána pod pás protože sem ho vychovala perfektně,chodil zamnou jako pejsek,nechal si všechno líbit...a tak když ho prodali,už sem na to tak nějak prděla,a když sem se pak dozvěděla asi po půl roce jak s Afasem jednají,tak sem byla naštvaná,nešťastná a znechucená a přestala jsem ke koním chodit.A vlastně už tak nějak přestali chodit všichni,nakonec tam zůstal strejda na koně sám...
Užila jsem si akorát parádně pubertu,změnilo se moooc věcí,naše parta koňařek se rozpadla docela rychle,každý jsme si v té naší pubertě vybral svůj život a bohužel každý jiný...,někdo začal kouřit a pít,nebo i dokonce hulit,jiní šli zas za módou a už jsme se spolu ani nijak nebavili (maximálně „čau,jak je“...). V tom období přechodu od panenek ke klukům (jak tomu říká strejda),jsem chodila s hodně klukama,volila jsem cestu svého života,mezitím se odehrál rozvod mích rodičů,nastoupila jsem na jinou základní školu a pak jsem šla na střední…
Ale až za dlouhý čas jsem pochopila že mi koně chyběj,chtěla jsem moc chodit ke koním,psala jsem inzeráty scháněla všude možně,ale buď za to chtěli moc peněz,nebo to bylo daleko... :-( A ke strejdovi jsem se bála jít,jednou sem se na něj vykašlala,tak sem čekala že už mi to neodpustí.V té době mu zůstaly už jen dvě kobylky (Saiga a Salma),takže to stejně asi zvládal sám :-(
Až jednou šla jsem tak jednou ulicí ve vsi a zrovna jel on autem,zastavil a řekl mi že budou mít hříbátka a ať se přijdu podívat,přičemž to pro mě bylo první vyzvání...Ale stejně jsem nevěděla,bála jsem se.... Až jednou jsem šla na procházku se svou malou sestřičkou a viděla jsem ho na dvoře,tak sem popostrčila sestru jestli by chtěla vidět koně (a znáte malý děti...),v tu chvíli jsem ještě poprosila Pána Boha,aby mi dal nějaký znamení jestli tam mám jít a najednou ze stáje vykoukla ta jedna kobylka a hleděla přímo na mě...A tak jsem pomalu,ale jistě šla..... Přišli jsme tam a já si kobylky hladila,mojí sestřičce se taky líbili a pak za námi přišel strejda... Dali jsme se do řeči,ale taková ta zeď mezi námi byla,pořád jsem nevěděla jak bych se zeptala jestli tam můžu zase chodit.....A on začal mluvit o hříbátkách,tak jsem se ho zeptala jestli by chtěl někdy pomoc s nimi a jemu se rozzářili oči a nevěřil vlastním uším a ptal se mě jako jestli to myslím vážně...Tak jsem přikyvovala.
A asi nečekal že to myslím tak moc vážně,že jsem hned druhý den přišla a začala se snažit mu všeobecně s koněma pomoct...asi po týdnu když sem tam pořád chodila,tak se mě ještě zeptal jestli to myslím fakt vážně,jestli mě to fakt bere,nebo jestli se jen tak přetvařuji....Přiznala jsem se mu,že sem tam chtěla jít už mnohem dřív jen mi chyběla pořádná dávka odvahy...Přičemž mi řekl že nemá důvod se na mě zlobit a že je rád že to myslim vážně,protože ve mě prej když sem byla dítě tak doufal a věřil,že u toho zůstanu,že na mě to bylo vždycky vidět,že mám o zvířata zájem...!Měla jsem radost a od tý doby jsem tam chodila fakt pravidelně každej den,kobylky si mě tak oblíbili že už řehtali na dálku když jsem tam přicházela (no taky jsem je pěkně rozmazlovala :-) ).No a netrvalo dlouho,kdy už mi strejdik,plně důvěřoval a dal mi nad kobylkama taky nějakou moc,mohla jsem jezdit,mohla jsem je vodit na pastvu a i s nima chodit na procházky :-) To už čekaly hříbátka a proto to pro mě byla ještě větší čest že mi ty kobylky svěřil...! Jirka má pořád moc práce,a strašně málo času,občas když má chvíli volno tak si povídáme a s nim se fakt bezvadně povídá,nebo jedeme spolu na vyjíždku,občas ještě blbneme,jako když jsme byli malý dětska :-) jsem ráda že to tak dopadlo,protože si myslím že se mu moje pomoc fakt moc hodila.Jednou,ještě než se mu narodili hříbátka,tak jsem mu řikala že bych si od něj jednou ráda koupila koně (hříbě),a on řekl že mi ho dá což mi vyrazilo dech,ani sem ze sebe nevydala hlásku a on se mě zeptal jestli bych chtěla to hříbě odstavit už teď až se naroději,ale musela jsem mu říct "ne",protože ho nemám kam dát,máma by mi nikdy koně nedovolila,stěží snese psa.... :-( A tím jsme debatu ukončily :-(
A pak....konečně se blížili porody,hlídali jsme všechny náznaky blížícího se porodu a já pořád hlídala kapičky na cecíkách,už se mi o tom i zdálo...a pořád nic a pak najednou první kobylka měla kapičky.Ještě večer v 11sem se tam byla podívat a Saiga jak když se nechumelý v klídku žrala seno....dohodli jsme se s Jirkou že jakmyle to začne hned mi zavolá...!Šla jsem domu spát,druhej den mě čekala škola...a najednou v 1 ráno mi zvonil pod hlavou telefon kterej sem si tam nechala na nejvišší zvonění aby zbudil můj tvrdej spánek...ale já spala dál a až po chvilce jsem si uvědomila že mi zvonil telefon,tak jsem hned volala zpět,protože to byl samozřejmě strejda.A on říkal do telefonu jen:"už,už...honem"! tak jsem běžela přes celou vsnici abych tam byla co nejdřív,přiběhla sem udejchaná a hříbátko už na půl venku a byla to nádherná holčička,měla jsem hroznou radost,docela jsem si jí zamilovala a rozmazlovala,byla přítulná,hned od malinka jsem se s ní parádně mazlila...ale pak se Jirka ptal co s ní,když sem řekla nechat si jí,řekl že to nezáleží na něm,ale na Markétě (což je jeho neteř,který daroval Saigu když byla hříbě a že o ní rozhoduje ona a i o tom prckovi....).Takže sem si na ní hnedle přestala dělat zálusk,nechtěla jsem bejt znovu zklamaná,že bych si jí zamilovala a on by jí prodal... :-( Po tejdnu měla kapičky i druhá kobylka Salma,sice je Salminka divočejší ale to asi proto že to je Arabka,zatímco ta druhá je Shagia arabka,a oni jsou ti arabové živější...Ta byla prvnička,takže k tý jsme volali odbornou pomoc,ovšem ne přímo veterináře,ale jednu pani co žila v Irsku a dělala tam u koní,měla už za sebou několik stovek porodů,takže sme byli klidní že kdyby nastali komplikace tak to snad zvládne ta pani....(aby jste mi rozuměli-Markéta,jirkova neteř je jí asi tak 28 ta byla 2roky v americe,nebo anglii ted nevim u koní takže taky má dost praxe a ta pani z irska je její kamarádka....tu Saigu tak to její hříbě rodila Markéta,protože to sme neměli takovej strach že by byli problémi,protože ta už jednou rodila,ale ta druhá byla prvnička.....).Akorát teda Salminka když měla kapičky tak jí ještě přes noc vydrželi a rodila až druhou noc a naštěstí to bylo už v 11 :-) takže jsem ještě ani nespala... Myslela jsem si že to bude určitě hřebeček,že si ho taky nebude moct strejda nechat...porod byl komplikovanej hříbátko mělo nožičku pod sebou,,ale nakonec sme to zvládli.Když bylo hříbátko na světě,Markéta udělala chvilku napětí:"Kluk nebo holka?! " Ptala se,já byla pro kluka,a v podstatě všichni typovali kluka,akorát 2 asi z 10ti řikali holku a...........
Ona to byla holka....
Dali jsme je na odchov do Novohradských hor, k Panu Hájkovi, který tam má koně, měla bych tam jet o prázdninách k němu, mu pomáhat, ale ještě nevím jestli mi to vyjde. Ze začátku se mi po hříbátkách moc stýskalo, lae poslední dobou jsem si zvykla, že mám jen salmu a saigu, no samozřejmě že Cílinku miluju pořád, jenomže u mě je heslo: Sejde z očí, sejde z mysli! jako vyšité! Ani vlastně nevím, jestli ji ještě pořád chci... :-( Jenomže... už jsem jí to slíbila a to mě bolí u srdce, když nad tím přeemýšlím... uvidím, a nechám věci jak se vyplinou...
V každym případě, teď mám Saly a ta je úžasná, je tady a teď a já si s ní užívám na 101% legraci, zábavu a krásu.... Jsem ráda, že znám strejdu a jsem ráda že má strejda koníky :-D